Jednoho dne jsme šli s kamarády prozkoumat starou jeskyni na okraji naší vesnice. Když jsme do jeskyně vešli, lekli jsme se dvou velkých netopýrů. Celí vystrašení jsme pokračovali v prozkoumávání jeskyně. Najednou jsme na zemi našli dva prstýnky. Já a moje kamarádka jsme si je začaly prohlížet. „Zkusíme si je?" řekla jsem. 

„Dobře." odpověděla kamarádka. Jak jsem si je nasadily, rázem jsme se ocitly úplně v jiném světě.

To je začátek našich příběhů o dějinách českého národa.

Úvod

O Praotci Čechovi 

Najednou jsme se ocitly mezi velkou skupinou lidí, kteří někam kráčeli. Zeptaly jsme se: „Kam to jdete?" Jeden starší muž nám oznámil: „Jdeme hledat naši zemi zaslíbenou. Támhle vepředu je náš Praotec Čech, náš vůdce." Hned jsme si uvědomily, že jsem v době, kdy Praotec Čech vylezl na horu Říp a uviděl naše Čechy, dnes už naši Českou Republiku. Bez váhání jsem pokračovaly za Otcem. Najednou se před námi objevil velký kopec.

Kamarádka řekla: „Hele, to je určitě Říp, na který podle pověsti vylezeme a uvidíme naši zemi zaslíbenou." Jak pověděla, hned se dělo. Čech poručil: „Milí lidé, vylezeme na tento kopec a rozhlédneme se." Celí unavení, jsme po pár hodinách vyšplhali na kopec. „Určitě teď zazní věta, která se zapíše do dějin," v duchu jsem si pomyslela. A jak jsem si myslela, stalo se. Praotec si nás svolal a řekl: „Vidíte tuto zemi plnou zvěře, potoků, lesů a nádherné přírody? Toto je ta naše země zaslíbená, tady se usadíme." „Jooo, jupíííí," volají lidé. „Tato země se bude jmenovat po tobě, budou to Čechy," zvolali všichni. Celé unavené jsme si lehly a přemýšlely, co se asi bude dít zítra, jaké dobrodružství na nás čeká.

Druhý den ráno jsme se vzbudily za obrovského hluku. Jeden na druhého křičel, mlátili se hlava nehlava. Zeptala jsem se kamarádky: „Kde to jsme?" Kamarádka ani nestihla odpovědět a muž zakřičel: „Když umřel Praotec Čech, začali se všichni prát, ničit jeden druhému věci." Naše skupina se vydala za bratrem Praotce Čecha, jmenoval se Lech a ten nás vyslal za mužem jménem Krok. Po chvíli jsme v dáli uviděly čtyři muže. Krok se stal vojvodou Čechů.

O Krokovi a jeho dcerách

Později se musel se svými třemi dcerami přestěhovat blíž k hoře Říp. Krok byl velmi zdatný a chytrý muž, proto jeho dcery byly také moudré. Kazi se velmi vyznala v bylinkách, Teta byla po tatínkovi, uměla si povídat s Bohy a Libuška byla velmi chytrá, rozumná a hezká, každý muž před ní krotl. 

Krok založil školy, s kamarádkou jsme tam byly také na vyučování. „Měli to jednodušší než teď my," řekla jsem. 

Krok byl velmi starý muž, a tak jsme s kamarádkou přemýšlely, co bude po jeho smrti. Ale to už je jiný příběh. Copak se asi bude dít zítra?

O Bivojovi

Je tu zase nový den a s ním i nové dobrodružství. Hned ráno jsme se vydaly za Libuší na Vyšehrad. Cesta lesem byla velmi zdlouhavá, až najednou jsme uslyšely divné chrochtání. „Utíkejme a hodně rychle, divočák řádí v lese," vykřikla kamarádka. Celé udýchané jsem doběhly k hradu. Tam už stáli lidé, kteří nás pozorovali.

„Utekly jste mu?" ptali se. „Ano, ale bylo to jen o vlásek," odpověděly jsme. Najednou jsme zahlédly velmi svalnatého muže, který měl namířeno do lesa. Lidé na něj volali: „Kam jdeš, Bivoji?" Bivoj odpověděl: „Na divočáka, ať už od něj máme klid." My s kamarády už víme, že vše dopadne dobře. 

Po chvíli čekání, jsme uslyšely hlasitý smích. „A hele, Kazi přijela navštívit Libuši," pověděla jsem. 

Chvíli jsme si s nimi povídaly, až jsme najednou uslyšely jásot lidí. Hned jsem utíkaly za hlukem. Stál tam Bivoj celý zmožený, ale divočáka, řádícího ve zdejších lesích, už měl na ramenou. 

Kazi se do Bivoje hned zamilovala, proč by ne, Bivoj byl velice odvážný a pohledný muž. Bivojovi se Kazi taky velice líbila.

Kazi se po dlouhých oslavách plných jídla a pití, rozhodla odebrat na svůj hrad. „Já tě doprovodím," volal na ni Bivoj. Ale Bivoj se už        z hradu nevrátil. Zůstal s Kazi. „To je tak krásné, že se dvě zaslíbené duše našly," řekly jsme si a usnuly. Co nás asi čeká příště, přemýšlely jsme.

O Libuši

Dnešní ráno bylo zvláštní, nevěděly jsme, co se stalo. Všichni brečeli, jako kdyby někdo zemřel. Kamarádka se zeptala muže, co se stalo. Muž odpověděl, že zemřel Krok, a že ještě dnes budou první volby, aby se zvolila nová vládkyně.

Rychle jsme s kamarádkou spěchaly na Vyšehrad, kde měly být první volby. Když jsem doběhly, kamarádka stěží řekla: „Teď jednohlasně zvolí určitě Libušku, je nejhezčí a i moc chytrá." Hned jak řekla, stalo se. Libuška vládla spravedlivě. 

Přišly za ní dva muži, sousedi, jeden říkal: „Libuše, já mám pravdu." Do toho druhý: „Nee!!!! Já mám pravdu." Libuše však řekla: „Pravdu má mladší z obou mužů." 

Starší muž zakřičel: „Hanba mužům, kterým žena vládne!" Všichni zkameněli, s kamarádkou jsme se na sebe vyděšeně koukly a pomyslely jsme si, co se asi bude dít. Libuše však klidným hlasem řekla: „Dobře, chcete, aby vám vládl muž, tak vám bude vládnout." 

A poslala posly do městečka jménem Stadice, kde oral Přemysl Oráč. Budoucí muž Libušky. 

Dnes to byl náročný den, pomyslely jsme si v duchu.

O Přemyslovi

Dnes ráno jsem s posly vyrazily pro Přemysla, který má vládnout s Libuší. „Jaký asi bude?" pověděla jsem kamarádce. „Určitě spravedlivý a hodný muž," odpověděla.

Cesta nám trvala skoro tři dny, ale když jsme narazili na cestě na malé dítě, které si tam hrálo, oznámilo nám: „Přemysl Oráč teď orá na poli. Támhle." ukázalo.

Hned jsme se za ním vydali. Jeden posel mu oznámil: „Pojď, Přemysle. Pojď s námi na Vyšehrad vládnout s Libuší." Přemysl po pár minutách řekl: „Půjdu, ale že jste mě vyrušili z orání, bude málo chleba a v Čechách bude hlad."

Posel podal Přemyslovi vladařské roucho. Přemysl si ho hned oblékl a přehodil si starou brašnu kolem sebe.

Hned jsem se ho zeptala: „Přemysle, proč si takovou starou brašnu bereš sebou? Jsi vladař." Přemysl se na mě podíval a řekl: „Všichni jsme si rovni, ať jsme vladaři či lid, bohatí či chudí." „Moudrá slova!" zvolala jsem.

Po pár dnech cesty Přemysl usedl na vladařskou stolici společně s Libuší. A konečně mužům vládl muž, jak chtěli.

Libušina proroctví

Ráno jsme se probudily zděšené. Zdálo se nám totiž o Libuši a jejím proroctví. 

Zdálo se nám o nádherném jarním dnu, slyšely jsme zpívat ptáčky a hlavně Libuši s Přemyslem. Byli spolu moc šťastní, založili rodinu. Měli spoustu dětí, ale Libuše nebyla zcela šťastná, nemohla věštit, protože měla spoustu starostí a povinností jako maminka.

Jednou však řekla Přemyslovi: „Přemysle, potřebuji mít chvilku klidu, potřebuji být sama."

Přemysl přikývl a samozřejmě jí to dopřál. Byla sama celé tři dny. Tři dlouhé dny. 

Přemysl však věděl, že takto to má být, a že musí na Libušku čekat. Když Libuše přišla, pověděla: „Měla jsem vidění, na druhé straně Vltavy bude hlavní město, bude se jmenovat Praha!"

Přemysl udiveně přikývl a spolu to oznámili lidu. Lid stál udiven a přikyvoval.

Když jsme se ráno obě vzbudily, vypravovaly jsme si to. Rozhodly jsme se jít za Libuší, přeci jen je velice chytrá a náš sen byl o ní.

"Třeba se nám ten sen zdál, právě kvůli ní," řekla kamarádka.

Libuška na nás už čekala, nebyla udivená. Věděla, co se nám zdálo. 

Řekla nám, že s Přemyslem chodili spolu do jedné školy. „Byla to zábava," pověděla nám.

Kamarádka se ji zeptala: „Libuško, jak si mohla vědět, kde je právě Přemysl Oráč?"

Libuše však mlčela, sama nevěděla, co má odpovědět.

S Libuší jsme se rozloučily a vydaly jsme se do našeho příbytku, povídaly jsme si s kamarádkou o dnešním dni i snu.

Usínaly jsme s pocitem očekávání, co se asi stane zítra.

Pár slov od nás na konec:

Ahoj, doufáme, že se vám náš první díl knihy plný zajímavých příběhů líbil. 

Moc bychom chtěli poděkovat naší paní učitelce Michaele Kovářové, která nám vytvoření knížky navrhla. Děkujeme :D.

Tento nápad byl velice dobrý a moc jsme si to obě užily.

Doufáme, že i vám, čtenářům, se první díl líbil.