Dnes, když jsme se probudily, slyšely jsme pláč. „Ach, Libuše zemřela," pověděly jsme. Hned nám taky slzy stékaly. „Chudák Přemysl," řekla jsem. „Doufám, že za pár dní bude už lépe," pověděla kamarádka. A měla pravdu, za pár dní se už muži vrátili na pole, Přemysl začal vládnout, ženy se vrátily k práci.

Ale ženy byly smutné, že už jim nevládne Libuška, že už nejsou v družině, a že jim vládne muž.

Celé naštvané se rozhodly, že si postaví svoji tvrz a budou tam žít. Jejich velitelkou se stala Vlasta a společně vystavěly hrad Děvín.

Dívčí válka

Jednoho slunečného dne se na Vyšehrad vydal Ctirad se svojí družinou. Po cestě však uslyšel hlasitý pláč. Když odhrnul pár větví, uviděl tam krásnou dívku jménem Šárka. Ctirad se do Šárky na první pohled zamiloval.

Šárka byla připoutaná k velkému stromu a vedle ní stál džbán s medovinou.

Ctirad Šárku hned odvázal a Šárka mu na oplátku podala džbán. Muži z jeho družiny pili a pili, až usnuli, ale Ctirad ne, měl oči jen pro Šárku. Šárka se ho po chvíli zeptala: „Umíš troubit na lesní roh?" „Ano, co bych neuměl." Ctirad vzal roh a hlasitě zatroubil. V tu ránu už tam byla dívčí družina. Muže pobily a Ctirada vzaly na svůj hrad, kde ho umučily k smrti.

„Takhle to už dál nejde," volali muži. „Porazíme ženy!"  Skupina mužů se vyzbrojila a šla na hrad Děvín. Tam už ale stála Vlasta se svojí družinou žen. 

Po chvíli boje najednou Vlasta padla. Ženy bez velitelky Vlasty už nebyly tak odvážné, takže se vzdaly.

Muži přemýšleli, co s nimi. „Chlapi, poslouchejte. Co bychom si bez žen počali?" a jak řekl, tak muži udělali. Přijali své ženy zpět. 

Ženy začaly pracovat jako dříve.

„Tak to nakonec dopadlo dobře," pomyslely jsme si.

Celé šťastné jsme z dobrého konce usnuly.

O Křesomyslu a Horymírovi

Když na trůn nastoupil Křesomysl, bylo vše jinak. Byl to hamižný a sobecký muž. Horníky nutil, aby pracovali bez přestávky, ale za to se měli velice dobře. Horníci pro něj byli cení, ale ostatní bral Křesomysl jako sluhy. Někteří lidé se proti němu bouřili, ale bylo to marné. Křesomysl viděl jen peníze, zlato, stříbro a drahé kamení. 

Za jeho vlády bylo více horníků než zemědělců.

Polí ubývalo stále víc.

S kamarádkou jsme si pomyslely, že takto to dál nepůjde. Proto jsme zašly za Horymírem, který vlastnil koně jménem Šemík. Cesta byla úmorná a nekonečná. Najednou jsme spatřily cíl. Horymír právě skončil s prací. Rychle jsme za ním doběhly a kamarádka vyhrkla: „Horymíre, musíš nám pomoct. Křesomysl vládne nespravedlivě. Horníky nutí jen pracovat. Pole chátrají." Horymír však kamarádku zastavil a řekl: „O tom všem už dávno vím, půjdu s vámi za Křesomyslem."

Jak řekl, tak se taky stalo. Vydal se s námi na koni zpět za Křesomyslem. 

Horymír předstoupil před Křesomysla a řekl: „Křesomysle, vládneš nespravedlivě, národ si musí vážit těch, co ho živí a ne těch, kteří pracují pro tebe a vydělávají tobě!" Křesomysl ho však neposlouchal. Horníci se chtěli Horymírovi pomstít, a tak vypálili jeho vesnici, kde žil. Chtěli totiž všechno bohatství jen pro sebe. Horymír byl tak rozzuřen, že se rozhodl vypálit horníkům za trest jejich vesnici. Po vypálení dvou vesnic si Křesomysl uvědomil, že bohatství není všechno, a tak se rozhodl vrátit vše tak, jako to bylo za Přemysla a Libuše. „Nakonec vše dopadlo tak, jak mělo," pomyslely jsme si.

Lucká válka

Tentokrát už na trůnu seděl Neklan. Neklan nebyl moc odvážný. Za jeho vlády nás, Čechy, obklopovaly další kmeny. Doudlebové, Zličané, Charváti a Děčané byli přátelští, nikdy na nás nezaútočili až na Lučany a jejich krále Vlastislava. „Je to velice chamtivý člověk, vše chce mít," povídali si lidé. My jsme jim jenom přikyvovaly, protože jsme si myslely totéž.

Náš Neklan nechtěl mít Vlastislava za nepřítele, tak k němu vyslal posly s dary. Zlato se jen blýskalo, víno přetékalo, ale Vlastislavovi to bylo málo a chtěl víc.

Ale u nás doma už s tím nesouhlasili, až nakonec vyhlásili Vlastislavovi válku.

Muži si nabrousili zbraně a čekali na krále, ale ten nebyl tak odvážný, aby s nimi šel. Bál se, strašně moc. Nakonec po domluvě krále s Čestmírem, vyrazil v čele vojska převlečený odvážný Čestmír. 

My s kamarádkou jsme 

potají vyrazily s nimi, 

abychom viděly bitvu. 

Bitva byla zdlouhavá, 

když najednou Čestmír 

zapíchl meč do 

Vlastislava a ten padl.

 Jeho družina začala strachy utíkat. Češi slavili vítězství. Když se radovali, ve vzduchu se objevil oštěp, který zasáhl Čestmíra. Celé nervózní jsme doběhly za Čestmírem, ale bylo už pozdě. Družina, která sundala helmu Čestmírovi, byla překvapena, že právě za ně bojoval Čestmír a ne Neklan.

Češi donesli Čestmíra domů a udělali mu hrobku, kam se Neklan chodil uklánět, protože kdyby nebylo Čestmíra, kdo ví, co by se stalo. I lid si to mezi sebou vykládal.

Dnešek byl náročný, ale už musíme jít spát, abychom nabraly sílu na další dobrodružství. 

O králi Ječmínkovi

Byl tu další den, s kamarádkou jsme si pomyslely, že to bude den plný dalších zážitků. Vyšly jsme ven a všichni běhali z jedné strany na druhou, všech se ptali, jestli oni nechtějí vládnout, dokonce i nás se zeptali. Šla jsem se zeptat jednoho muže: „Mohu se zeptat, proč se lidé ptají všech, jestli nechtějí vládnout?" Muž hned odpověděl: „Král Svatopluk se vzdal trůnu a od té doby ho už nikdo neviděl, proto hledají nového."

Po chvíli zazněli trubači a lid zvolal: „Máme krále!" 

Byl to mladý muž, měl i manželku. Kamarádce ani mně se nelíbil. Měl nos pěkně nahoru, byl sobecký a nabubřelý. Nikdo ho neměl moc v lásce, ale jednou si ho lid zvolil, tak to byl král.

Jeho manželka brzy otěhotněla. Všichni byli šťastní, jednou se ale král tak moc rozzlobil, že královnu uhodil. Žena utekla, a když viděla ječmen, schovala se do něho. Král za ní utíkal s mečem v ruce. Každý kout ječmene prosekal, ale manželku naštěstí nenašel. Utíkaly jsme tam s kamarádkou, když jsme najednou uslyšely dětský pláč. Vydaly jsme se k ječmeni. Najednou jsme spatřily ženu s děťátkem v ruce. Vzaly jsme je do vesnice, kde také zůstaly.

Král se však dozvěděl, že má syna, který se jmenuje Ječmínek. Lid věřil, že se objeví, až národu bude nejhůř. Král však zmizel, nikdo neví, kam se ztratil. Ječmínka každý miloval. Ale nikdy se ho nedočkali, teda vlastně dočkali. Když nastoupil na trůn císař Josef II., všichni volali: „Král Ječmínek je tady."    Po smrti císaře si lidi pomysleli, že se Ječmínek opět objeví, až lidu bude zase nejhůř.

S kamarádkou jsme po náročném dni ulehly a přemýšlely, co nás bude čekat zítra...  

Závěr

Když jsme usnuly, ocitly jsme se najedou zpátky v jeskyni, kde byli všichni naši přátelé. Koukla jsem do dlaně a viděla jsem prstýnek. Kamarádka zašeptala: „Myslíš si, že..." Ani jsem ji nenechala domluvit, když jsem vyhrkla: „Ano, myslím, byly jsme tam naprosto samy a to díky tomuto prstýnku. Ale musím říct, že to byla zábava." Kamarádka jen přikyvovala.

Milé děti, i vám se toto může stát, stačí totiž jen věřit.

Pár slov od nás na konec:

Ahoj, doufáme, že se vám i náš druhý díl knihy plný zajímavých příběhů líbil.

Už jsme zcela na konci naší knížky. Moc děkujeme za tuto příležitost. 

Doufám, že i vás naše kniha bavila. Snad se někdy potkáme i u další knihy. 

L. + S.